Památkově chráněná trafostanice
V ulici Hájová stojí jedno-strojová trafostanice transformačního poměru 22kV/0,4Kv tvoří připomínku elektrifikace obce, což byl historicky významný milník jejího rozvoje.
Nedvězí vystupovalo ve dvacátých letech jako průkopník elektrifikace venkovských sídel na okrese a vytvářelo příklad pro okolní obce.
- Stavba byla vybudována v roce 1923.
- Provoz trafostanice byl ukončen 17. června 1997.
- Dne 27.4.2009 byla trafostanice dekretem Ministerstva kultury prohlášena kulturní památkou.
V roce 2021 proběhla rekonstrukce střechy, oprava spár obvodového zdiva a interiéru.
Jedna z mnoha typizovaných trafostanic Elektrárenského svazu středočeských okresů v Praze, jako jediný zástupce tohoto typu technických staveb je však prohlášena nemovitou kulturní památkou.
Vznik trafostanice lze datovat do první poloviny dvacátých let 20. století, kdy se začala rozvíjet elektrifikace říčanského okresu. Rozhodnutím ze dne 22. prosince 1922 povolila zemská politická správa v Praze stavbu elektrovodu z Herinku přes Říčany do Uhříněvsi. Dalším rozhodnutím ze 17. června 1924 bylo uděleno povolení ke stavbě odbočky a sekundární sítě pro školní závod vysoké školy zemědělské a lesnické při ČVUT z Uhříněvsi do Netluk. Rozhodnutím ze dne 10. února 1925 udělila zemská správa povolení k výstavbě odbočky do Říčan a Radešovic. Na žádost Elektrárenského svazu okresů středočeských s.r.o., byl v březnu 1925 celý elektrovod kolaudován se zjištěním, že během stavby došlo k drobným změnám, zejména v místech lomení trasy. Zároveň bylo zjištěno, že bez předchozího povolení byla vystavěna odbočka do Dobřejovic. Vzhledem k výsledku kolaudace bylo vydáno povolení k provozování elektrovodu.
Obec Nedvězí byla první z venkovských obcí okresu, která se rozhodla pro stavbu sekundární sítě a poskytla obyvatelům možnost čerpat výhod elektrické energie.
Činila tak nejen na povzbuzování vyšších orgánů, ale také za účelem propagace myšlenky elektrizace mezi dalšími venkovskými obcemi. O tom, že obec sloužila jako vzor pro své okolí svědčí i provedení elektrizace obce Kuří v následujícím roce.
Sekundární linku s transformátorem a domovními přípojkami v obci provedla firma Hec a Richter za dozoru elektrárenského svazu. Svaz v dopise obecní radě z 3. července 1923 určil rozpočet bez domovních přípojek a zařízení staveniště na 11 421 Kč. Konečné náklady na výstavbu sekundární linky s transformátorem činily dle obecní rady 107 000 Kč, z čehož bylo 19 000 Kč uhrazeno z obecních přebytků a 88 000 Kč půjčkou u Okresní hospodářské záložny v Říčanech.
Stavba je do dnešní doby dochována bez elektro vybavení, z kterého zbyly pouze keramické izolátory. Dochované prvky jsou hodny zachování jako připomínka dobového řešení typizované výstavby. Jde zejména o ocelové vstupní dveře, soklovou mříž a prosvětlovací okénko. Obslužná dvoukřídlá dvířka v severozápadní stěně byla vyměněna za novodobá jednokřídlá.
Terminologické vymezení
Klíčovými pojmy s logickou provázaností jsou transformátor (samotný elektrický netočivý stroj), transformační stanice (stavební objekt, dále jen soudobě trafostanice) a rozvodná síť. Transformátory rozlišujeme jednofázové a třífázové. Obvyklý třífázový transformátor se skládá ze tří sloupců, na kterých jsou navinuty jednotlivé fáze. Proud se rozváděl třemi vodiči, dnes čtyřmi (tři fázové a nulový vodič).
Transformátor mění elektrickou energii určitého výkonu z velké intenzity (ampérů) a malého napětí (voltů) na malé intenzity a velká napětí, nebo naopak. Tento převod je nutný z důvodu přenosu elektrické energie a jejích ztrát na vodiči. Obecně řečeno, čím větší napětí, tím vznikají menší ztráty na vodiči v závislosti na vzdálenosti.
Trafostanici můžeme charakterizovat jako stanoviště vlastního suchého nebo olejového transformátoru v přízemí s jeho vstupem vysokého napětí a výstupem nízkého napětí. Vysoké napětí bylo v případě nedvězské trafostanice přivedeno vzdušným vedením vysokého napětí přes porcelánové průchodky vzdušného vedení, odpojovače vysokého napětí a cívky tlumivek k transformátoru. Nízké napětí od transformátoru bylo přivedeno k rozvodné desce, měřáku vlastní spotřeby, osvětlení interiéru a osvětlení exteriéru trafostanice. Ven šlo opět přes průchodky vzduchem jako sekundární rozvod nízkého napětí nebo pod zemí kabelovým rozvodem.
Zděné trafostanice obsahovaly ve spodní části obvykle olejovou vanu nebo jímku na uniklý olej při poruše transformátoru (při užití „mokrého“ olejového transformátoru).
Součástí trafostanice byly i nezbytné větrací otvory v přízemí a patře pro zajištění nezbytné cirkulace vzduchu, protože transformátor vyvíjí při provozu značné teplo. Trafostanice byla v interiéru vybavena vyvěšenými zarámovanými předpisy pro obsluhu a pokyny první pomoci. Výbavou byla i izolovaná odpojovací manipulační tyč. Trafostanice byla vždy opatřena bytelnými a uzamykatelnými dveřmi proti vniknutí nepovolaných osob.
Nedvězská trafostanice byla připojena krátkou odbočkou linky vysokého napětí na hlavní normovanou okružní páteřní linku vysokého napětí 22 kV.61 Hlavní okružní 22kV linka vysokého napětí vedla z krhanické vodní elektrárny na sever na Čakovice, Dobřejovice, kolem Říčan, na Horní Počernice, Vinoř, Líbeznice, Klecany, podél Vltavy na Kralupy do elektrárny v Miřejovicích.
na příkladu distribuční trafostanice v Nedvězí